Školní pozemky + okolí

Greylock Square -> Školní pozemky

Pohodlně seděla v kočáře, do kterého si před odjezdem ještě někdo přisedl, ale netušila, o koho jde, takže se ani během cesty nebavili. Nijak jí to netrápilo, protože si na cestu připravila jednu z knih, které má letos v plánu přečíst, a s chutí se do ní pustila. Díky čtení jí cesta utekla doopravdy rychle, připadalo jí, že otočila jen pár stránek (ve skutečnosti se dostala zhruba do třetiny knížky) a už byli u školy. Jakmile si všimla, že se blíží, zaklapla knížku, a sledovala blížící se školu, na kterou se celé prázdniny těšila. Úsměv se jí rozšiřoval, čím blíže byli, a ona div nevyskočila z kočáru, jak se nemohla dočkat, až se uvidí se všemi přáteli. Když kočáry konečně zastavily, s nadšením se z něj vyřítila, až zakopla a málem dopadla na všechny čtyři. Naštěstí to rychlou reakcí vybrala, takže nespadla, ale i tak její výstup musel působit komicky. Pobrala svá zavazadla a se spokojený výrazem na tváři, který překypoval odhodláním, se rozhlížela kolem sebe.

Kočár - Před školou 

V moment, kdy školu uviděl už věděl, že bude trvat jen malou chvilku, než dorazí, takže se porozhlédl, jestli nevyndal že svých tašek nějaké věci. S potěšením zjistil, že ne, takže nemusel nic balit zpátky a zase se opřel o sedadlo, přičemž sledoval, jak se škola přibližuje, dokud už nestáli přímo před ní. Jeho první reakce byla, že se pousmál a vylezl z kočáru, samozřejmě i se všemi svými věcmi. Hned se porozhlédl po všech ostatních, kteří už také vylézali. Několik z nich dokonce klopýtlo, téměř spadlo na zem. V této činnosti přistihl jednu dívku, znal ji, takže věděl, že chodí do nižšího ročníku. Jen se nad tím vším ušklíbl a dál ji sledoval.

Před školou

Naštěstí si nevšimla chlapcova úšklebku, vlastně si nevšimla žádné reakce, protože se raději na reakce okolí nedívala, nu měla co dělat, aby samu sebe udržela na nohou. K tělu tiskla knížku, v rukou svírala zavazadla a čekala, co se bude dít. Samozřejmě že by se nejraději rozběhla dovnitř, odbyla si uvítací ceremonie a rovnou se pustila do výuky, každodenní vídání se s přáteli.. Bohužel to takhle rychle vzít nešlo, nejdříve všichni museli vystoupit.. Z myšlenek jí vytrhl zvláštní pocit, který máte, když vás někdo sleduje. Je zajímavé, že to člověk vycítí.. nebo tak touží po pozornosti a vsugeruje si to.. Ať je to jakkoliv, chlapcovi pozornosti si všimla a jeho směrem se otočila. Chviličku jí trvalo, než na něj zaostřila, jakmile ho ovšem našla, tázavě zdvihla obočí, ale aby nepůsobila nepříjemně, doplnila to jemným úsměvem.

Před školou

Chvíli si ho nevšímala a pochytávala zbytky chybějící rovnováhy, pak se na něj ale přece jenom otočila a svým pohledem se dožadovala odpovědí. Jako by nějaké potřebovala. Musela přece vědět, proč se na ni dívá, proč se šklebí a možná by měla být ráda, že se nesmál. A když na to pomyslel, musel najednou smích z nějakého důvodu zadržovat, místo smíchu se ale jen zazubil a pokrčil rameny. Jestliže se nic víc dít nebude, nemusí ji už sledovat a pochyboval, že by se chystala znovu padat. Mohl ale očekávat pády z jiných kočárů, takže se rozhlédl kolem po všech kočárech a lidech, kteří vystupovali. Museli počkat, až pro ně dojde někdo ze zaměstnanců školy, aby všechny vpustil dovnitř, to ale dělali, až když byli všichni před bránou.

Před školou 

Chlapec jí přestal věnovat pozornost a pravděpodobně se zaměřil na vyhlížení dalších nemotorných studentů nebo jeho přátel, to nemohla tušit. Vzala si z něj příklad a také se rozhlédla po okolí, ona za účelem nalezení přátel, ale ti byli na druhé straně nádvoří a jí se nechtělo proplétat tím pomalu tvořícím se davem. Pohled stočila zpět k tomu chlapci, který stál poněkud blíže a nedělilo je tolik studentů. Isa si chtěla zkrátit dlouho chvíli při čekání, než se všichni vyvalí z kočárů, a proto za tím chlapcem zamířila. V tichosti se k němu přikradla a když stála u něj, s pobaveným úsměvem okomentovala jeho rozhlížení. „Hledáš další nešikovné studenty, kteří by tě mohli pobavit?“ otázku doplnila pozdviženým obočí, ale během chvilky se tvářila normálně s úsměvem na tváři. 

Před školou

Chvíli ještě lidi sledoval. Nic zajímavého se nedělo, sem tam jeden do druhého strčili, občas někdo klopýtl podobně jako ona, ale nic jiného se nedělo. Takže se zase jen chvílemi, kdy se něco dělo usmál, ušklíbl nebo zase zazubil, ale ani jednou nepropukl v smích. Takže ho vlastně nic nezaujalo. Pak se ale vedle něj objevila dívka, nevšiml si jí, dokud nepromluvila blízko jeho ucha. Překvapilo ho to, ale nelekl se, takže k ní jen klidně otočil hlavu a poušklíbl se "Jo, ale nikdo to ještě nezvládl tak, jako ty." podotkl trochu hravým tónem a pak věnoval pozornost davu.

Před školou

Jeho odpověď jí přiměla k ještě širšímu úsměvu, alespoň měl ten chlapec smysl pro humor, to viděla jako velké plus. "Och, jsem poctěna," dojatě se chytila za srdce, ale jelikož nikdy nebyla skvělá herečka, celkovému dojmu na vážnosti ubíral hravý úsměv, který ne a ne zmizet, ač se snažila sebevíc. "Obvykle chlapci lichotí dívkám jinak, ale tak.. aspoň jsi originální," rozhodla se, že když se šklebil její nešikovnosti, musí si ho taky trošičku dobírat, jako drobnou pomstu. Jinak je to samozřejmě mírumilovné stvoření, ale drobná pomsta z legrace ještě nikoho nezabila, že? A proto se její hravá a veselá stránka přihlásila ke slovu, i když tušila, že chlapec jí to nějak vrátí. Nu, alespoň jim to čekání uběhne rychleji. 

Před školou

"Poctěna." zopakoval v mysli trochu úštěpačně a na tváři se mu objevil úšklebek ještě větší. Díval se na její mizerný herecký výkon a na chvíli ho napadlo, jestli by to nezahrál lépe, ale určitě ne. Jeho talent byl snad menší než její, ale aspoň umí nasadit obličej, který chce. "Jo, to sice ano," potvrdil a podíval se jí do obličeje a pak se zaměřil na její oči "Tohle ovšem nebyla žádná lichotka." dokončil svou myšlenku. Znovu se zaměřil na kočáry a lidi vystupující z nich, nejspíš o nic nepřišel, ale značná část už byla venku. Dorazily už totiž všechny kočáry, když dorazil ten jeho, byly některé ještě na cestě.

Před školou 

Celou jejich diskuzi brala jako takovou hru, možná trošku sarkastickou, ale pořád hru, proto jí úsměv nemizel z tváře ani po tom, co řekl. V hlavě se jí rojily myšlenky, jak ho přechytračit, a když ji konečně něco napadlo, spokojeně se uculila, sama pro sebe. „No, ale sám si řekl, že jsem tě pobavila, což by se dalo považovat za příjemný stav, vzhledem k tomu, že ti to zvedlo náladu, byť jen na chvilku. Taky si řekl, že se to nikomu nepovedlo líp než mně. Takže z tohoto úhlu pohledu se to dá počítat jako lichotka,“ vítězně se usmála a čekala s čím chlapec přijde. V mezičase se rozhlédla kolem, aby zjistila, kolik studentů už vystoupilo. Značná většina už byla z kočárů, což jí těšilo, protože to znamenalo, že brzy půjdou do školy. 

Před školou

Když se rozhodla mu vše hezky po svém vysvětlit, aby dokázala, že má pravdu, už to čekal. Nic z toho ho nijak nepřekvapilo, prostě jen další holka, která potřebovala mít pravdu. V tu chvíli si vzpomněl na rčení svého otce a usmál se nad tím. Vždy říkával 'Některé ženské jsou všechny stejné' a teď se to docela hodilo. Jen mírně nadzdvihl obočí "Jestli považuješ za lichotku to, že tě já považuju za nešikovnou jako nikdo tady, tak budiž." obhájil zase on sám sebe, naposledy jí věnoval upřený pohled do očí a pak se odvrátil.